Moudré příběhy nás činí moudrými ...

Příběh o chlapci ...

Žil kdysi chlapec se zlým charakterem. Jeho otec mu dal sáček hřebíků a řekl, aby zatloukl hřebík do plotu jejich zahrady vždy, když ztratí trpělivost nebo bude chtít někoho urazit.

První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. V následujících týdnech se naučil sebekontrole a počet hřebíků zabíjených do plotu se zmenšoval ze dne na den. Nakonec přišel na to, že je lehčí kontrolovat se, než přibíjet hřebíky.

Konečně nadešel den, když chlapec nepřibil ani jeden hřebík. Přišel k otci a řekl mu, že dnes nepřibil ani jeden hřebík.

A otec řekl, aby nyní pokaždé, když neztratí trpělivost, vytáhl z plotu jeden hřebík. Dny ubíhaly, až mohl syn dojít za otcem a říci, že už z plotu vytáhl všechny hřebíky.

Šli se na to spolu podívat a otec řekl:

"Synu, dobře jsi se zachoval, ale podívej se nyní na ty díry. Ten plot už nikdy nebude takový jako na začátku. Když někoho urážíš a něco zlostně řekneš, necháváš v něm také rány jako tady v tom plotě. Můžeš někomu vrazit nůž do plic a později jej vytáhnout, ale vždycky tam zůstane rána. Nezáleží na tom, jak často ho budeš prosit o odpuštění, rána zůstane. Slovní zranění nadělá stejně škod jako fyzické zranění."

Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle Vás cítili ...

Příběh o rybáři ...

V malé mexické vesničce přiráží ke břehu loďka. Americký turista chválí mexickému rybáři kvalitu jeho úlovku a ptá se ho, jak dlouho mu trvalo, než to nalovil ...

"Ne moc dlouho."

"Tak proč jste tedy nezůstal chytat o něco déle a nenachytal jich víc?"

Mexičan mu vysvětluje, že jeho malý úlovek je pro jeho potřeby a potřeby jeho rodiny zcela dostačující.

"Ale co děláte ve zbylém čase?"
"Vstávám pozdě, trochu rybařím, hraji si s dětmi, mám siestu s manželkou, večer jdu do vesnice podívat se za přáteli, dát si pár panáků, zahrát si na kytaru a zazpívat pár písniček ... Mám plný a spokojený život ..."

Američan ho přeruší:
"Mám vzdělání MBA na Harvardu a mužů vám pomoci. Začnete tím, že budete denně rybařit o něco déle. Pak můžete prodávat ty ryby,které ulovíte navíc. Za tento zvláštní příjem si můžete dovolit větší loď, pak si můžete koupit druhou a třetí a tak dále, až budete mít flotilu rybářských lodi.

Místo prodeje ryb překupníkům můžete obchodovat přímo se zpracovatelskými závody nebo si dokonce nějakou takovou továrnu sám otevřít. Můžete pak odjet z
téhle malé vesničky do Mexico City, Los Angeles nebo třeba do New Yorku! Odtud
můžete řídit obrovský podnik."

"Jak dlouho by to trvalo?," ptá! se Mexičan.
"Dvacet, možná pětadvacet let." povídá Američan.

"A potom?"
"Co, potom? Teď právě to začne být opravdu zajímavé," směje se Američan.
"Až se vaše obchody doopravdy hodně rozrostou, začnete prodávat přímo do
obchodních sítí a vyděláte milióny!"

"Milióny? Skutečně? A potom?"
"Potom můžete jít do důchodu, usadit se v malé klidné vesničce blízko pobřeží, dlouho spát, hrát si s dětmi, trochu rybařit, mít siestu a trávit večery popíjením s přáteli!"

Žijte každý den svého života, jako by byl první a zároveň poslední ... (F. Nietzsche)

Příběh o slzách ...

Malý chlapec se zeptal maminky:

"Proč pláčeš?"
"Protože jsem žena," odpověděla.

"Nerozumím" řekl syn.
Jeho maminka ho jen objala a řekla:

"A nikdy ani nepochopíš!"

Později se chlapec zeptal svého otce:

"Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
"Všechny ženy pláčou bez důvodu", bylo vše co mohl otec odpovědět.

Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou. Nakonec požádal o odpověď samotný vesmír:

"Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce?"

A Bůh odpověděl:

"Stvořil jsem ženu jako výjimečnou bytost ..."

"Stvořil jsem její hruď dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí. Dal jsem jí sílu, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, které častokrát zažije od svých dětí. Dal jsem jí odhodlání, které jí pomůže stále pokračovat i tehdy, kdy se všichni ostatní už vzdají. Dal jsem jí cit milovat své děti za všech okolností a dokonce i tehdy, když jí hluboce zraní. Dal jsem jí schopnost smíření, aby mohla přijmout svého muže i s jeho chybami a vytvořil jsem jí z jeho žebra, aby chránila jeho srdce. Dal jsem jí moudrost, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad."

"A nakonec jsem jí dal slzy, které uroní a které jsou jen a jen její, aby je použila kdykoliv je bude potřebovat, aby to vše zvládla. Na ty slzy má skutečně právo, neboť nikdo nevydrží tolik bolesti jako žena!"

Krása ženy nespočívá v šatech a špercích, které nosí, nebo v ladných křivkách její postavy, ani ve způsobu jakým si češe vlasy. Krása ženy je skryta v jejích očích, protože ty jsou branou k jejímu srdci, místu kde sídlí láska ...

Příběh o nebi a peklu ...

Jeden upřímně věřící ve svých modlitbách vroucně žádal Boha, aby mu zjevil pravdu o nebi a pekle. Bůh mu pravil:

"Pojď, ukážu ti peklo."

Vstoupili do místnosti, kde seděla skupina lidí kolem obrovského hrnce s jídlem. Všichni však umírali hlady a byli velmi zoufalí. Každý držel lžíci, která sice dosáhla až do hrnce, ale měla rukojeť o tolik delší než byla ruka, že ji na dopravení jídla do úst nebylo možné použít. Bylo to hrozné utrpení.

"Pojď, teď ti ukážu nebe," řekl Bůh po chvíli.

Vstoupili do další místnosti. Byla úplně stejná jako ta první - uprostřed hrnec s jídlem a okolo skupina lidí, kteří drželi v rukou tytéž dlouhé lžíce. Ale všichni vypadali spokojeně, šťastně a dobře živeni.

"Já to nechápu." žasl věřící. "Jak to, že zde jsou všichni šťastní, když lidé v předchozí místnosti tak trpí a přitom je vše zcela stejné?"

Bůh se usmál.

"To je přece prosté." odpověděl. "Zde se lidé naučili krmit se navzájem ..."